top
« Zpět do blogu

Zmrtvýchvstání – symbolický obraz dnešního dne

Vloženo: 08.04.2007 | Zobrazeno: 1008x | Komentářů: 0

Oblast našeho nevědomí je spojena v astrologii s Lunou a proto se v přispěvku podíváme na spojeni duše a našeho vědomí.

V západní kultuře dochází k naprosté nechuti až odporu zabývat se myšlenkou na smrt. Výmluvou je, že fyzickou smrtí všechno končí nebude asi zcela pravdivé, ostatně Ježíšovo zmrtvýchvstání to vyvrací také. Tak jak existenci ve fyzickém světě vnímáme, neexistuje mimo evoluční spojení s minulými objekty nebo formami. Náš jazyk, tělo, naše osobnost, to všechno povstalo z toho, co existovalo již předtím. V přítomnosti je zcela zjevně patrná minulost, takže jak by mohla existovat smrt, kromě smrti omezeného vědomí, které lidé považují za své já – jejich ega?

Smrt je vlastně velikým dobrodružstvím naší psychiky. Velká cesta individuace (hledání své duše, svého božství nebo boha) nás vede ke střetu s naším narozením a dětskými traumaty. Čelíme příšerám, které jsme si sami vytvořili pocitem, že nejsme milováni, že nás rodiče opustili nebo zradili. Démoni pochyb o nás samotných, démoni sebedes­trukce, světského zápasu a strachu na nás na té cestě vyskakují ze všech koutů a my se s nimi musíme pustit do křížku. Negativní zvyky osvojené v průběhu našeho života nás vysávají nebo svazují s minulostí až do té doby, než se nám podaří se osvobodit. Instinktivní pudy a touhy, strach, jímž reagujeme, jsou pro nás zatěžkávacím úkolem. Zvládneme ukočírovat svůj malinkatý člun našeho vědomí v jejich rozbouřených a kalných vodách? Dokážeme plavat ve víru touhy a využít její energie k dosažení nového vědomí a transcedence? A po všech těchto chrabrých skutcích, kdy se nám jimi podařilo proplout, že by nás nečekalo žádné zázračné povznesení naší bytosti, nýbrž jenom

Byla by to od Boha či osudu příšerná rána pod pás, kdyby po podniknutí všech těch namáhavých a dobrodružných psychických cest, poté, co jsme vítězně prošli mnohými bitvami, kdy jsme se konečně dostali ke svatému grálu by nás po tom všem nečekal žádný poklad, nýbrž prázdná jeskyně. Že na nás nic po životě nečeká, kromě smrti, se zdá velice podivné také proto, že Ježíšovo zmrtvýchvstání nám symbolizuje něco jiného. Pokud se na tuto symboliku podíváme blíž vidíme, že je tato jeskyně, a po ztrátě našeho fyzického já naším středobodem tedy duší. S odumřením našeho úsilí a elánu, s naším umíráním přichází světelná záře, existující sama o sobě. Vyrovnání se s duší, je velkým pokladem samo o sobě, který námi proniká a transformuje nás.

Pokud se podíváme na své sny, které jsou symboly našeho vyššího vědomí, pak nám naznačují, že vesmír povstal z nesmírné smrti „z Velkého třesku“, ze smrti uskutečněné z lásky, abychom mohli existovat. Vypořádání se se smrtí ještě během života a následné vzdání se všeho, co jsme považovali za důvod a smysl naší osobní existence; upuštění od toho, co bylo našimi životními ctižádostmi: například sex, peníze, moc, seberealizace, pak přináší nový život, při němž si uvědomujeme svoji důvěrnost se životem. A přestože nám smrt může připadat jako konec, protože při ní umíráme, její rozlehlost je příslibem nového a úžasného života.

Ve spojení s touto informací existuje existenční a rozmnožovací pud. Někdy to bývá zakoušeno jako pocit frustrace, zodpovědnosti, ale i lásky a štěstí. Zatímco na fyzickou reprodukci se dá pohlížet jako na součást pudu sebezáchovy, je touha tvořit v jiných oblastech pudem nutícím nás přežít vlastní smrt jako osud. Sny, pokud se nezabýváme magií, jsou jediné které často předkládají, že přežití naší smrti spočívá v tom, co jsme ze sebe dali druhým. Právě tento tvořivý aspekt je patrně v činnosti v okamžiku smrti, alespoň podle mnoha svědectví, zaznamenaných u smrtelné postele, kdy se umírajícímu rekapituluje před očima celý život a obzvláště to, jaké zkušenosti v životě „nashromáždil" a jak se z nich poučil.Nepochopení individuálního zrání se ukazuje u většiny lidí jako paradox, proto se stávají skeptičtějšími, byť nachází hlubší pocit svého já ve spojení s vesmírem. Ztrácejí tak Boha a přesvědčeni o své neomylnosti, právě při zážitku se smrtí zjišťují, že Boha, kterého hledali, mají sami v sobě. Onen střet s naším úplným bytostným Já, se všemi hlubokými pocity sjednocení, nejistotou, zranitelnou silou je doprovázen bolestí i radostí.

Vložit příspěvek ke článku Zobrazit příspěvky (0)

Komentáře ke článku


spodek
© 2006 - 2011 Všechna práva vyhrazena
Jindřich Ptáček | www.astrokancl.com
Naši partneři: Inzerce psů
vytvořilo Anything Studio